Cesta k diagnóze, aneb co všechno vám mohou říci odborníci…. část 2.

Po novém roce jsem nelenila a objednala se s Honzíkem k paní doktorce na psychiatrii. Honzík byl po nemoci, a proto byl strašně rád, že jdeme ven. Viděl kolem jezdit tramvaje, viděl sníh a strašně chtěl dovádět. Když jsme přišli na vyšetření, které mělo trvat dvě hodiny, pozvala nás paní doktorka do malé místnosti 2,5 x 3 metry, kde měla košík s nějakými hračkami. Začala se nás ptát a vyplňovat test. V té době jsem netušila, co je to za test, ani proč se baví s námi, ale ne s Honzíkem. Asi po 20 minutách, kdy si Jendy ani nevšimla, a on se dožadoval odchodu, řekla, že jeho k vyšetření nepotřebuje, a že může s tatínkem odejít. Se mnou si pak ještě hodinu povídala a stále zapisovala cosi do testu. Na konci mi řekla, že Honzík má dětský autismus těžkého stupně, že jí mám dát 2500,- Kč, a že můžeme jít. Prognóza dobrá, je chytrý. Neznakujte, dělejte, že nerozumíte…však on se rozmluví. Doporučení: zajděte si na speciálně- pedagogické vyšetření do Aply, tam vám řeknou, co dál.

Vyšla jsem z budovy a zatočil se se mnou celý svět. Zhroutilo se všechno, co bylo do té doby skutečné, věci, které se mi zdály před hodinou podstatné, se změnily na zbytečnosti. Pořád se mi v hlavě opakovala otázka: Proč? Na odpověď jsem nepřišla, ale otázka stále zůstávala.

Když jsme se po počátečním šoku trochu vzpamatovali, zavolali jsme do APLY, aby nás objednali na speciálně pedagogické vyšetření. Termín jsme dostali až neskutečně brzy, za pouhých 14 dní. V těch 14 dnech jsem si začala uvědomovat, že ne všechno, co nám psychiatrička řekla, se zakládá na pravdě. Přečetla jsem si spoustu informací na internetu a nějak mi to přestalo pasovat. Ano, v Honzíkově chování jsou jisté autistické rysy, ale zrovna těch se paní doktorka téměř nedotkla. Jak mohla tak rychle, aniž by Honzíka viděla déle než 20 minut či půl hodiny, určit přesnou diagnózu? Ovšem to nebylo nic. Po dvou měsících přišel poštou výsledek vyšetření, četla jsem dvě stránky o dítěti, které vůbec neznám, o dítěti, u něhož se začal nezájem o lidi projevovat po 1. roce života. Ne, to nebyla Honzíkova zpráva, ale mě bylo řečeno, že na výsledku si paní psychiatrička trvá.

Při speciálně- pedagogickém vyšetření bylo vše úplně jiné – chování příjemné paní speciální pedagožky, která se zajímala v první řadě o Honzíka, na mě působilo jako balzám. Honzík sice při vyšetření nepředvedl všechno, co v něm je, ale velmi se snažil. Věděla jsem, že v tuto chvíli nemůže paní doktorka změnit diagnózu, ale viděla jsem, s jakým zájmem se na mě dívá, když jsem popisovala průběh psychiatrického vyšetření. Doporučila nám dvě podstatné věci: přestup na ranou péči a přestup do klasické školky.

Po příchodu pracovnice rané péče jsme se shodly na tom, že je třeba absolvovat převyšetření. Doporučila nám i paní doktorku, jen musíme počkat do září, neboť teď má plno. Další doporučení bylo začít pracovat nejen se znaky, ale i s obrázky a piktogramy. S tím jsme začali okamžitě a od té chvíle se datuje naše seznámení s alternativní a augmentativní komunikací, ale to bych ráda obšírněji rozebrala jindy. Zapracovali jsme na přestupu do klasické školky, kde vzhledem k diagnóze je třeba asistentky, a musím říct, že i na tu jsme měli štěstí.

9. září jsem s úplně malou dušičkou vstupovala do ordinace a čekala na ortel. Zazněl, ale po dlouhé době ze mě spadl balvan. Paní doktorka nesouhlasila s diagnózou dětského autismu, a to ještě těžkého stupně. Honzík má tzv. autistické znaky v oblasti řeči a ve hře, která je zaměřena spíše manipulačně, ale vše jen velmi mírně symptomaticky. Závěr byl, že máme znakovat a obrázkovat, a jestliže v 5. roce věku řeč naskočí, pak se teprve podle řeči stanoví konečná diagnóza, kde se znaky autismu potvrdí, nebo naopak vyloučí.. Honzík je z hlediska autismu v jakési „šedé zóně“ , kam se ale velmi lehce zařadí i děti, které mají poruchu exprese řeči….což je a může být jeho případ. Takže diagnóza se spíše kloní k vývojové dysfázii, jelikož Honzík je komunikativní a znaky nejen používá, ale i je sám vymýšlí.

V současné době Honzík navštěvuje klasickou mateřskou školku, kde ve třídě je 28 dětí. Máme výbornou paní učitelku, která se Honzíka snaží zapojit do všech činností. Děti ho myslím přijaly výborně. A v neposlední řadě má asistentku, která není ve třídě jen „naoko“, ale s Honzíkem samostatně pracuje a pomáhá mu v komunikaci s ostatními i se vším, s čím si sám neví rady. Logopedicky intenzivně pracujeme a máme už i první větu: „Táta dem!“ Přestože je to spíše příkaz, je nám neobyčejně milý.

I když je před námi oceán práce a Honzík musí ve svých 4 letech i doma pravidelně pracovat u stolečku (a to víte, že ne všechny úkoly ho baví), doufám, že ta cesta bude mít jednou úspěšný konec, a že všechno zlé je pro něco dobré.

http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogicky_lexikon/Augmentativn%C3%AD_a_alternativn%C3%AD_komunikace

http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogicky_lexikon/V%C3%BDvojov%C3%A1_dysf%C3%A1zie