Za nás za maminky..

Dnešní den byl pro mě – pro mámu, tím nejkrásnějším v roce. Ve školce se pořádala vánoční besídka a náš malý „dysfatik“ taktéž vystupoval. Celé to začalo, jako vždy tak trochu chaoticky. Honzík už dlouhou dobu po obědě nespí, pouze si jde na chvilku odpočinout. Většinou si hraje v posteli s maňásky a nespí. S pokojíčku se ozývá spokojené brumlání a tak po ¾ hodince se ozve známé zavolání „máma“, kterým dává najevo, že polední klid je u konce :-). Dnes tomu bylo ovšem úplně jinak. Během chviličky usnul a neprobudil se zrovna v dobrém rozmaru okolo 15 hodiny. Besídka začínala v 15:30. Celý rozmrzelý odcházel do školky a dával najevo, že se mu vůbec nechce. Sníh ho lákal daleko více a tak jsme cestou postavili ještě malého sněhuláčka. Ani to však nepomohlo, a při vstupu do školky začal plakat. I když to nebylo v plánu, vrátila jsem se do šatny, kde byly připravené děti a utěšovala jsem ho. Paní učitelka ho vzala do náruče, s tím, že by byla velká škoda, kdyby se nepředvedl, a vešla do třídy, kde byli připraveni rodiče. Já zůstala v šatně a modlila se, aby ho ta rozmrzelost přešla a on si to užil. Stalo se, za chvilku jsem se přesunula do třídy zadním vchodem. Byl naprosto úžasný, krásně zaznakoval básničku a pohádku, zatancoval s dětmi, dělal koníka a prostě se plně zapojil do všeho, co děti dělaly. Byla jsem na něj, tak strašně hrdá. Po tváři mi tekly slzy a já věděla, že mi Honzík společně s paní učitelkou a naší milovanou asistentkou Janou, dali ten nejkrásnější vánoční dárek. Vím, že zapojit nemluvící dítě do programu besídky, která se většinou pojí s básničkami a písničkami není jednoduché. A oni vše zvládly s úsměvem a pohodou, která z nich čišela. Chtěla bych poslat velké poděkování všem takovým paní učitelkám a asistentkám…. za nás za maminky.