Hmat

Dalším smyslovým vnímáním, které je nutné s dítětem s vývojovou dysfázií procvičovat, je vnímání taktilní. Na první pohled by se mohlo zdát, že je hmat pro rozvoj řeči nepodstatný, ovšem uvědomíme-li si, že vývojová dysfázie je porucha, která proniká do celé osobnosti, je třeba postihnout ve cvičení všechny složky, tudíž tedy i hmat.

Některé metody cvičení jsou pro Honzíka, takové malé „čarování“, takže obrovská zábava, kterou má rád. V dnešním ublognutí, tudíž představím naší magii.

Na počátku jsem si říkala, že toho na „taktil“ asi moc nevymyslím. Navíc se rozvoj taktilního vnímání hodně prolíná se cvičením jemné motoriky. Opak byl pravdou. Na internetu i v knížkách jsem našla dostatek inspirace.

1) Na první cvičení nám naše babička ušila pytlíček z neprůhledné látky o velikosti 20×30 cm. Připravili jsme si dvě dvojice tvarově rozdílných předmětů (dvě kostky, dvě autíčka). Do pytlíčku jsme dali jednu kostku a jedno autíčko. Honzík viděl, co do pytlíku vkládáme. Pak dostal instrukci, vyndej autíčko, nebo vyndej kostku. Postupně jsme dávali do sáčku předměty různých tvarů i velikostí. Instrukce pak zněla: „Vylov velké auto“. „Vytáhni větší kostku“.

Obměnou tohoto cvičení je cvičení postavené opačně. V tomto případě Honzík nevidí, co do sáčku vkládáme a jeho úkolem je poznat, co v sáčku je. Vzhledem k tomu, že nedokáže pojmenovávat všechny předměty (do sáčku bych musela vkládat jen některé věci – psa, auto, kuře apod. J), tak měl Honzík nejprve před sebou různé předměty. Z nich vybíral ten, který je v pytlíčku. Protože občas nebylo možné najít všechny předměty dvakrát, přešli jsme na fotografie, obrázky nebo piktogramy, které dávají našemu snažení větší variabilitu. Nemusíme vkládat to konkrétní auto, ale jakékoli auto. Před Vánoci jsem zjistila, že se na poště prodává hra Slepá bába. Je to obdoba našeho pytlíčku, jen předměty jsou nakreslené a vystřižené na tvrdém kartonu. Dítě hledá ne trojrozměrné předměty, ale jen dvojrozměrné.  Je to těžší, ale jako další stupeň tréninku skvělé. Jednoduché snadno rozlišitelné věci Honzík poznává docela dobře. S těmi tvarově podobnějšími mám problém i já J

2) Taktilní vnímání můžeme trénovat i s pomocí hmatových desek nebo disků, které se dají koupit. My jsme si je ovšem vyrobili. Výroba j velmi jednoduchá – na dřevotřískové destičky o velikosti 10×10 cm jsme nalepili různé materiály (koberec, manšestr, bavlněnou látku, flíz, vatu, umělou kožešinku, pleteninu, molitan, ale i písek, ostré a větší kamínky, rýži, čočku – prostě jen co fantazie a co domácnost dovolí). Destičky jsou vždy po dvou stejné a opět přichází na řadu pytlík. Do pytlíčku vložíme jednu destičku, kterou si Honzík osahá a z druhé sady vybere stejnou. Časem se ovšem naučil omakat destičku v pytlíku a pak už jen bez dotyku a podle paměti vybral ze sady tu správnou. Ono je pravdou, že vata a kamínky vypadají různě. Nechtěla jsem, ale propojovat taktilní a zrakové vnímání, tak jsem mu to ztížila. Do starého povlaku od polštáře jsem naskládala druhou sadu destiček a pak polštář zapnula tak, aby mohl prostrčit otvorem jen ruce. Tak musí pouze hmatem přiřazovat stejné destičky.

3) Další cvičení je hledání předmětů. V hluboké misce máme nasypanou rýži. Do misky zahrabeme malé předměty (většinou jsou to různé hračky z kindervajíček). Pak Honzík dostane instrukci, aby našel myšku nebo autíčko apod. Rýže je velmi příjemná na dotyk, a když se v ní Jenda hraboší, tak se mu zároveň i masírují ručičky.

4) Posledním nástrojem na taktilní vnímání je pískovnička. Pískovničky se dají zakoupit, ale jsou dle mého soudu velmi drahé. Nám manžel naší kamarádky a zároveň asistentky, vyrobil dřevěnou krabici, do které jsme nasypali jemňoučký písek. V písku můžeme hledat různé předměty, od kamínků počínaje, přes mušličky až po knoflíčky. Fantazii se meze nekladou. Pískovnička je taková univerzální pomůcka. Dá se v ní prsty kreslit, trénovat grafomotoriku, hrát si s magnetem či stavět apod. Je prostě úžasná, ale i velice náročná na následný úklid, písek je pak všude. Vřele doporučuji, pokud ovšem člověk chce, aby sloužila svému účelu, je třeba počítat s tím, že po skončení práce, pokojíček vypadá, jakoby se jím přehnala písečná bouře. Dá se to ale vyřešit tím, že si hrajeme venku.

V dalším ublognutí zkusím představit naše zrakové vnímání, na které jsem u Honzíka velmi pyšná, a co se všechno je možné nebo třeba i nemožné dělat.